Nechce se mi tomu věřit, ale od chvíle, kdy jsem se poprvé setkal s Pavlem v New Yorku, uteklo již dvanáct let. V té době jsem chodil na tréninky karate a chtěl jsem si jenom zlepšit flexibilitu. Přihlásil jsem se tedy na krátký seminář o strečinku, který Pavel pořádal blízko Empire State Building.
Na semináři byl přítomen i Steve Maxwell se svým synkem Zackem, muž jménem David Finley, který se věnoval wushu, a šlachovitý vyznavač bojových umění a deadlifter z Brooklynu Rich Morris. Na ostatní účastníky si nepamatuji, vím jen to, že to byli lidi spadající do kategorie „široké veřejnosti“ – žádní drsňáci, co se začali objevovat na úvodních certifikacích cvičení s kettlebell o několik let později.
Hned od začátku semináře mi bylo jasné, že Pavel je velmi nadaný učitel. Vzápětí jsem také pochopil, že jeho posláním není učit „širokou veřejnost“. Jeho styl výuky byl velmi srozumitelný a každý, kdo měl zájem, se od něj mohl něco naučit. Nespadal do amerického motivačního byznysu a nemluvil o cílech a snech, jimiž se tento byznys vyznačuje. Byl mnohem věcnější – „Pokud chcete dosáhnout tohle, musíte udělat tohle. Pokud to nechcete, řekněte to někomu, koho to zajímá.“ Nikdy nebyl hrubý – ve skutečnosti byl výjimečně zdvořilý – ale dal všem jasně najevo, že jeho úkolem zde není zvyšovat někomu sebevědomí.
Ze semináře jsem si odnesl dvě knihy, Power to the People a The Russian Kettlebell Challenge. Myšlenky obsažené v těchto knihách se sice postupem doby staly běžnou normou, ale chtěl bych se zde pokusit připomenout ten tehdejší šok, který jsem měl po jejich přečtení. Power to the People předepisovala dva sety pěti opakování dvou cviků – deadliftu a military pressu. Nikoliv tři sety osmi opakování, žádné bicepsové zdvihy, benche ani tricepsové extenze. Druhá kniha předepisovala nízký počet opakování pro „silové cviky“ a až 100 opakování pro „balistické“ cviky. Vyznavači hardcore síly pohybující se ve světě powerliftingu a vzpírání po většinu času přikyvovali, ale pro někoho, kdo „zvedal“ závaží v běžné posilovně, byl tento jazyk, koncepce a způsob myšlení úplně cizí.
I pro mě byly cizí. Ale celé mi to dávalo smysl, takže jsem se rozhodl striktně dodržovat tento způsob cvičení. Začal jsem cvičit mrtvý tah a koupil jsem si jeden z prvních modelů kettlebell. Můj zájem o sílu stále rostl. Během několika let jsem se při váze kolem 73 kg naučil zvedat mrtvým tahem 197 kg bez pásu a povedlo se mi ve strict-pressu zvednout jednou rukou kettlebell vážící 40 kg. Byl jsem součástí prvních amerických pokusů s kettlebell. Stejně jako první sovětští lifteři jsme si i my vystačili s odvahou a zatraceně málo informacemi o technice. Několika z nás se postupem času podařilo objevit způsob, jak snatchovat se 16kg kettlebell a dosáhnout 1000 opakování bez přerušení. Jiní dokázali více než 200 opakování v Secret Service Snatch Testu. Naše odhodlání a nadšení jsou z dnešního pohledu až neuvěřitelné. V Americe nebyli žádní girevičtí koučové (ani Pavel se za něj nepovažoval). Na YouTube nebyly stovky video ruských lifterů, které bychom mohli studovat. Jediné, co nám pomáhalo, byla síla a inspirace.
Postupem času jsem měl tu čest učit jiné. Účastnil jsem se historicky druhé RKC certifikace v St. Paul, v Minnesotě. Poté jsem několikrát působil jako instruktor instruktorů. Schopnosti lidí, které jsem tam potkal, byly překvapivé. Někteří z nich pracovali v armádě, jiní byli osobními trenéry, sportovci anebo pouze lidé (stejně jako já) pracující v kancelářích a toužící po intenzivním koníčku. Všichni však byli nadšenci a každý jeden z nich měl tu nepopsatelnou vlastnost, které se někdy říká „třída“.
Zdrojem této „třídy“ byl nepochybně sám Pavel. Jeho chování bylo vždycky bezchybné a k tomu vedl i ostatní. Vysoký standard chování nebyl pouze povrchním luxusem – byl součástí atmosféry výuky a učení, kterou jsme se snažili vytvořit. A mělo to svůj účinek – s každou další certifikací se křivka učení našich studentů zkracovala. Učení bylo čím dále jednodušší a přímější. Společně budovali „školu síly“.
V posledních letech jsem kvůli svým třem dětem a rozvíjející se profesionální kariéře nemohl učit na několikadenních certifikacích. Komunita i nadále láká talentované lidi a rychle se rozvíjí. Jak jednou řekl můj bratr: každý z těchto lidí má své vlastní „superschopnosti“ a každý z nich vstupuje do této komunity, aby se něčemu naučil a rozšířil své vědomosti. Nadání celé komunity paradoxně zachovává v každém jednotlivci pocit skromnosti.
Před několika měsíci mi Pavel zavolal, aby mi řekl, že zakládá novou organizaci. Požádal mě o nějaké nápady na název. Navrhl jsem „Strength First“ (jak vyšlo najevo, nezávisle na mně navrhl stejný název můj kolega z New Jersey, Steve Freides). Jak jistě víte, název, který byl nakonec zvolen, zní „StrongFirst“.
Jsem pyšný na to, že jsem se podílel na vytvoření konečného názvu a na rané historii této komunity.
Máme před sebou ještě dlouhou budoucnost.
- Originál článku: Rob Lawrence, School of Strength
- Přeložila: Iva Nezbedová, KB5 Gym Tábor
CHYSTANÉ STRONGFIRST AKCE, KURZY A CERTIFIKACE
