Výjimečnost: Obsese?

Rozumný člověk se přizpůsobí světu; nerozumný se naopak tvrdošíjně snaží přizpůsobit svět sobě. Veškerý pokrok proto závisí na nerozumných lidech.

– George Bernard Shaw

Před časem jsem na blogu Physics Meetings…The Truth about What Happens When Physicists Meet četl příspěvek od Bena Steina. Pojednával o obsedantně-kompulzivním chování a jak je spojeno s touhou vyniknout. Na myšlenku, že obsese je základním předpokladem k dosažení výjimečnosti, přišel po přečtení knihy Obsedantní génius: Vnitřní svět Marie Curie. Povšiml si, že příběh nositelky dvou Nobelových cen je příběhem velkého vítězství nad nepřízní osudu, ale zároveň svědectvím toho, že za svůj úspěch zaplatila samotou, depresemi a odloučením (dokonce i od svých dětí). Stein osobně žádné nositele Nobelovy ceny nezná a netuší, zda pro výjimečnost ve svém oboru museli něco obětovat. Hluboce jejich výkony obdivuje, zajímalo by ho ale, zda by oni nebo jiní velikáni dokázali vyniknout bez posedlosti.

Pavel Tsatsouline (StrongFirst Chairman), Dr. Judd Biasiotto, Fabio Zonin (Master SFG)

2. Kongres síly, Vicenza, Itálie 2015. Foto: David Stocco, DLAB

Věřím, že mohu trochu osvětlit výše zmíněný problém přinejmenším z hlediska sportu. Nejprve mi ale dovolte trochu odbočit, abych mohl hájit své stanovisko. Aby nedošlo k omylu – jen vám chci dokázat svou kompetenci řešit takto zapeklité otázky.

Na rovinu vám říkám, že jsem opravdu šťastný člověk, protože jsem měl příležitost procestovat svět a na svých cestách se setkat s některými z celosvětově nejúspěšnějších lidí. Byly doby, kdy jsem byl obklopen těmi nejlepšími mozky a nejskvělejšími lidmi, kteří kdy chodili po zemském povrchu. Byli mezi nimi vedoucí velkých korporací, oceňovaní spisovatelé, editoři a vědci, prezidenti fakult a univerzit, velcí umělci, talentovaní herci, tanečníci a návrháři a někteří z nejúspěšnějších světových sportovců…lidé, kteří mě svou genialitou a úspěchem opravdu převyšovali. A co je nejlepší, díky svým bohatým životním zkušenostem jsem měl možnost se s těmito lidmi nejen setkat, ale také s některými z nich navázat různé vztahy. Od 17 let jsem například pracoval jako sportovní psycholog s profesionálními i amatérskými sportovci po celém světě. Pracoval jsem také s mnoha sportovními týmy, například Kansas City Royals, Pittsburgh Pirates a Cincinnati Reds. Působil jsem jako vedoucí výzkumného centra Kansas City Royals Baseball Academy, instituce, jejímž cílem bylo vytvářet sportovce schopné nadlidských výkonů. Řídil jsem také Micro-Diagnostics Corporation, konglomerát, který vyráběl vědecké nástroje; a jako sportovec jsem měl příležitost dostatečně dlouho trénovat snad v každém olympijském tréninkovém centru na světě.

S ohledem na výše zmíněné bych se chtěl pokusit o odpověď na Steinovu otázku: Je výjimečnost možná bez posedlosti?

Nebude to moc pěkné čtení. Pokud existuje něco, co spojuje sportovce světové třídy a elitní jedince, zejména “hvězdy hvězd”… ty nejlepší z nejlepších, je to extrémní posedlost svým oborem. Popravdě, posedlost nejspíš bude tou nejdůležitější proměnnou potřebnou k dosažení výjimečnosti. I ti nejtalentovanější jedinci, kteří dokázali vyniknout, lidé jako Tiger Woods, Michael Jordan, Eddie Coan a Bill Gates, mají tendenci k vášnivě kariéristickému chování hraničícímu s totální fixací.

Není překvapivý (tedy alespoň pro mě ne) převládající názor mezi psychology, že pro většinu lidí je k dosažení špičkové úrovně v jakémkoli oboru určitý stupeň posedlosti nutný. Ve sportu, jedné z nejvíc soutěživých oblastí lidského konání, je posedlost, myšleno naprostá posedlost, zřejmě nejdůležitějším aspektem, abyste se dostali do světové špičky. Abych byl upřímný, ještě jsem nepotkal skvělého atleta nebo úspěšného podnikatele, který by nebyl nějak posedlý. Opravdu skvělí sportovci, to jedno procento nejlepších, jsou obvykle naprosto posedlí tím, co dělají. Sport má u nich vyšší prioritu než práce, rodina, mezilidské vztahy a dokonce jejich vlastní zdraví. Popravdě, mnoho atletů je ochotno obětovat celý svůj život, jen aby dosáhli sportovní výjimečnosti. Nezáleží na ničem… jen na hře.

Jsem si jistý, že existují i elitní sportovci, kteří vynikli bez naprosté posedlosti, ale troufám si říct, že se jedná o extrémní výjimky potvrzující pravidlo. Téměř všichni jedinci, kteří dosáhli elitní úrovně ve sportu a častokrát i v životě, byli extrémně posedlí tím, čeho se snažili dosáhnout, až do bodu hraničícího s psychózou.

Za příklad si můžeme vzít americké sportovce, kteří reagují na soutěžní prostředí jako žádní jiní na světě. Odhaduje se, že typický americký sportovec trénuje průměrně 12 hodin týdně. A to je jen průměrný sportovec. Většina elitních sportovců trénuje nejméně třikrát tolik. A nejen to, oni trénují i v bolesti, nemoci a dokonce přes zranění. Udělají cokoli pro zlepšení výkonu… doping, podvody, lži. Dokud se zlepšují, na způsobu nezáleží. Věřte mi, existují spousty elitních sportovců, kteří prakticky obětovali celý svůj život tomuto jedinému účelu. Pro mnoho elitních sportovců jde tato oddanost sportu až za hranice obsese. Jak naznačeno, mnohé výzkumy ve sportovní psychologii ukazují, že si elitní sportovci velmi často vyvinou obsedantně-kompulzivní chování při pokusu dosáhnout svých cílů.

Vím, že to může znít šíleně, ale obávám se, že má pozorování jsou dost přesná. Upřímně, sportovci jsou přinejlepším jiní, zejména ti vynikající. Když se nad tím zamyslíte, kolik znáte lidí, kteří každičký den ženou své tělo na pokraj vyčerpání a odpírají si sociální i fyzické požitky, jako je sex, alkohol a společenské akce? Kolik znáte lidí, kteří obětují pracovní příležitosti, finanční zajištění, domov, manželství, dokonce i děti? Kteří možná berou ilegální a nebezpečné látky, ignorují a snášejí bolest z vážných zranění, tráví dlouhé monotónní hodiny zlepšováním jednoduché dovednosti a přibírají a hubnou desítky kil ročně? A kolik znáte lidí, kteří stráví 40 až 60 hodin nad svým koníčkem? A tohle všechno podstupují, aby se mohli zúčastnit se závodu, který může (ale nemusí) přinést pár minut slávy, pokud je sportovec dost dobrý.

Bobby Fisher, nejlepší šachista všech dob, je dokonalý příklad tohoto typu člověka. Aby vynikl, studoval více než jakýkoli jiný hráč. Každé ráno se vzbudil s myšlenkou na šachy a se stejnou myšlenkou usínal, o šachu se mu i zdálo. Proč? Protože být skvělý mu nebylo dost, Fisher musel být nejlepší, nejlepší šachista, který kdy kráčel po zemském povrchu. Tomuto snu byl naprosto oddán. Naprosto oddán znamenitosti, naprosto oddán výjimečnosti. Hrát šachy na mistrovské úrovni pro něj nebylo dost dobré, Fisher chtěl vítězit… musel vítězit, musel být šampionem. Svou podstatou byl hnán být nejlepším z nejlepších… naprosto oddán znamenitosti, naprosto oddán výjimečnosti.

Michael Jordan je ze stejného těsta. Je bez debaty nejlepším hráčem na zemi (nebo kdekoli jinde), jenže nikdo netrénoval tvrději než Jordan. Nikdo! Jordan nemohl vystát průměrnost. Byl hnán k úspěchu a udělal by cokoli, aby dosáhl svého cíle. Vydával ze sebe vždy to nejlepší. Proto je nejlepší. Proto je JORDAN!

Možná nejlépe to shrnul Larry Bird ve své autobiografii, v níž popisuje svou posedlost vítězstvím:

Jako dítě jsem si vždycky myslel, že jsem pozadu a že potřebuji extra hodiny práce, abych to dohnal. Jim Jones mi jednou řekl: “Nezáleží na tom, kolikrát vystřelíš, někde je dítě, které vystřelí o jednu ránu víc. Když budeš driblovat milionkrát za den, někdo zadribluje milionkrát a jednou.” Kdykoli jsem chtěl skončit, pomyslel jsem si: “Ne. Někdo jiný pořád maká. Někdo někde hraje o deset nebo patnáct minut déle a jednoho dne mě porazí.” Cvičil jsem dál a pak mě napadlo: “Možná ten někdo teď trénuje volné hody.” Tak jsem šel na čáru a procvičoval volné hody a to zabralo další hodinu. Nevím, jestli jsem trénoval víc než kdokoli jiný, ale rozhodně jsem trénoval dost. Pořád si říkám, jestli někdo někde cvičil víc než já. Možná Michael Jordan.”

Takže, zpět ke Steinově otázce: Je možné dosáhnout výjimečnosti bez posedlosti? Obecně: NE! Další otázkou pak je: Chcete opravdu být mezi nejlepšími za takovou cenu? A proč? A pro koho přesně? A i když jste ochotni zasvětit celý svůj život jedinému účelu, nikdo vám nezaručí, že výjimečnosti skutečně dosáhnete. Mnoho sportovců, obchodníků, lidí v showbusinessu a podnikatelů nikdy nenašlo svůj poklad na konci duhy. Nicméně není třeba zmiňovat, že s vášní jsou naše životy delší, zdravější a lepší. Život zasvěcený vášni, i když třeba bez hmatatelných výsledků, je lepší než život bez smyslu. Pravá výjimečnost v jakémkoli oboru lidského konání vyžaduje posedlost, oddanost a obětování. Abyste vítězili, musíte závodit, a pokud závod chcete vyhrát, posedlost je mocnou zbraní ve vašem arzenálu. S posedlostí je ale nutno zacházet jako se silnou, ale návykovou drogou. Dokáže vás dovést k výjimečnosti, ale zároveň může být cestou k sebezničení.

O autorovi: Dr. Judd Biasiotto pracuje jako sportovní psycholog s mnoha amatérskými i profesionálními sportovci a týmy. S tělesnou konstitucí, jak on sám říká, “jedenáctiletého sběratele známek” se začal věnovat powerliftingu. Dlouho byl poslední ve všech závodech, kterých se účastnil. Pak na svůj trénink aplikoval metodu, kterou popisuje ve své knize – a vyhrál 4 světové šampionáty a vytvořil 14 světových rekordů, včetně neslýchaného 603librového dřepu při tělesné hmotnosti 130 liber. To vše bez dopingu.

Jak, to se dozvíte v jeho knize Psych.