Pavel Tsatsouline: Třídní závist

Pohrdám třídní závistí. V jakékoli formě a v obou směrech.

Dnešní příspěvek je o tom, jak dnešní vyšší třída závidí sílu dělnické třídě. Zvnějšku se to projevuje “pohrdáním” silou, což je způsob, jak se člověk snaží shodit to, co sám nemá. Snobové si dělají legraci ze svalnatých surovců a jejich hulvátských činek – samozřejmě jen za jejich zády.

Nebývalo to tak vždycky. Mnoho vládců dob minulých respektovalo a pěstovalo sílu.

August II. Silný, polský a litevský král, dokázal lámat podkovy holýma rukama a byl na to nesmírně pyšný. Anglický král Henry VIII. vyzval Francise I., krále Francie, k zápasnickému utkání. Ten s potěšením přijal – a vymetl s králem Anglie zem. Petr Veliký, legendárně silný ruský car, si liboval v těžké fyzické práci. Inkognito se vydal do Holandska naučit se řemeslu lodního stavitelství.

Petr Veliký, vůdce, který neměl strach vyhrnout si rukávy.

Svatý Ludvík (Ludvík IX. Francouzský, pozn. překl.) a Richard Lví srdce, králové, kteří osobně vedli svá vojska na křížové výpravy do Svaté země, byli velmi dobře trénováni v rytířských bojových technikách. A tyto techniky vyžadovaly neobyčejnou sílu. Paradoxně, v dobách křížových výprav se dalo mluvit o “obrácené diskriminaci na základě síly”. Katolická církev se neúspěšně pokusila zakázat kuši, zbraň “odpornou Bohu i křesťanům”. Historik Rodney Stark ve své knize God’s Battalions: The Case for the Crusades vysvětluje: “”Morální” námitky proti kuši měly co do činění se společenskou třídou, protože tato revoluční zbraň měnila netrénované venkovany ve smrtelně nebezpečné nepřátele trénovaných vojáků. Stát se rytířem stálo totiž mnoho let výcviku a totéž platilo pro lučištníky. Vskutku, lučištníkům trvalo roky vybudovat sílu paží potřebnou k natažení luku, natož zdokonalit svou přesnost. Ale skoro každý se mohl naučit zacházet s kuší během méně než týdne. A ještě hůř, i začátečník mohl být na vzdálenost do 65-70 yardů (60-65 metrů) mnohem přesnější než vysoce zkušený lučištník.”

Králové-válečníci Richard Lví srdce a Svatý Ludvík. (Ano, St. Louis v Missouri bylo pojmenováno po něm).

Do velmi nedávné minulosti bylo něco důležitějšího než síla – dřívější vůdci měli silný smysl pro povinnost. Před pár lety, uprostřed finanční krize, jsem četl sloupek, který na mě udělal dojem. Autor poukazoval na to, že vládnoucí třídy minulých dob považovaly osud své vlasti za svou osobní odpovědnost. Slovo “povinnost”, z něhož si dnešní hipsteři dělají takovou legraci, řídilo rozhodnutí vysoce postavených. Nepřekvapí, že vůdci západních demokracií byli muži s pozoruhodnou vojenskou kariérou a hluboce zakořeněným smyslem pro povinnost. Churchill. De Gaulle. Eisenhower. Kennedy.

Muži a ženy z vyšší třídy, nejen prezidenti, brali své postavení stejnou měrou jako výhodu i zodpovědnost. Jedním příkladem je chování lorda a jeho rodiny v seriálu “Downtown Abbey”. Na druhou stranu, dnešní vyšší třída je jen o něco málo víc než “hrst drobků, která drží pohromadě díky těstu”. Velmi často vnímá svou pozici jen jako práva a žádné povinnosti. Kolik synů a dcer vládnoucí elity slouží v ozbrojených silách?

Pohrdání fyzickou silou, které projevují hybatelé věcí ve Washingtonu a New Yorku, se rozšířilo mezi většinu bílých límečků, včetně těch na hony vzdálených vysokým představitelům moci. Ruský odborník nedávno zavtipkoval, že bychom ve starých satirických hrách o snobech měli nahradit slovo “aristokracie” slovem “inteligence”. “Jsem příliš dobrý na to, abych zvedal těžké věci. Nechte to nevzdělaným surovcům.”

Jsem přesvědčen, že někde v koutku své mysli prostě jen závidí silným. A závist plodí vztek. Je toto jeden z důvodů, proč jsou Spojené státy tak rozpolcené? Tohle je šikmá plocha, dámy a pánové. Pocházím ze země, která byla rozeštvána třídní závistí a utopena v krvi. Krátce po komunistickém puči v roce 1917 byla moje prababička z matčiny strany, tehdy teprve sedmnáctiletá, svědkem vraždy svých rodičů – jen proto, že patřili do jiné třídy.

Závist má neakceptovatelně vysokou cenu. Zesil a nahraď ji sebeúctou.